V neděli
se nedělá a tak i ta naše začala pozvolna a velmi poklidně. Jirka dostal
vynikající nápad, jako své téměř poslední přání před smrtí (před odletem zpět
do Česka) by si dal snídani v anglickém stylu. Chtěli jsme mu splnit, co
jsme mu na očích viděli a tak jsme vyrazili na trh, sehnat nějaké vajíčka (20
by nám snad mohlo stačit), cibuli a čerstvou bagetku z naší pekárny. Na
slaninu však mohl (v muslimské zemi) zapomenout, nejsme kouzelníci.
Sehnali
jsme téměř vše a tak jsme mohli černochům ukázat, jak vypadá prává česká
smaženice. Míchaná vajíčka neznají, smaží jen vaječné omelety. Pustili jsme se
do práce. Trošku jsme improvizovali… Chvílemi jsme měli obavy i my, ale nedali
jsme na sobě nic znát. Mamjma se tvářila dost pochybovačně, tohle jsme prý
přehnali, takhle se vajíčka nebudou dát jíst. Naše hra na pejska a kočičku
vzbudila zvědavost u celé Touraykundu. Bez oleje i bez soli. Jsme nakonec za
bedlivého dohledu celého pavlače přeci jen „něco“ ukuchtili. Samotné nás
překvapilo, jak dobře to chutnalo. I místní nás pochválili, prostě jsme zase
jednou zabodovali. Příští neděli zkusíme třeba palačinky…
Po
dobré snídaní téměř skoro i obědě jsme se rozhodli před prací zaskočit ještě na
pláž. Někteří však nepředpokládali, že bude přes poledne svítit sluníčko (kdo
by to taky čekal na pláži že) a během necelých dvou hodin změnili podobu
v paviána (tedy spíš v jeho zadní část). No prostě a jasně, Jiříček se nám
trošku spálil a tak jsme ho panthenolem mazali, mazali a zase mazali. Než sedne
do letadla, tak třeba vybledne.
Zábavy
jsme si za dopoledne užili, až až a tak bylo na čase se zase vrhnout do práce.
Do připravit naše schopné mechaniky na výuku koordinátorů z jednotlivých
škol, kteří dorazí už v pondělí ráno. Místo večerníčku jsme jim pustili
dvouhodinový instruktážní film, jak správně opravovat nejčastější závady na
kole a pak alou spát. Ráno se jde do práce.
Žádné komentáře:
Okomentovat