Návštěva u ministra

Za rozbřesku jsme vyrazili do Banjulu. Čtvrtek byl pro nás velmi významným dnem. Čekala nás totiž návštěva u ministra pro vzdělávání. Tak jsme se teda pořádně (v rámci možností) vymydlili. Na dně krosny našly nějaké slušné (africkým všudypřítomným prachem a špínou neposkvrněné) oblečení. A jelo se do hlavního města. Jako dopravní prostředek jsme zvolili naše oblíbené místní dodávkobusy, Za dvě hoďky jsme tak míjeli transparent Well come in Banjul, city of light.

Na ministerstvu byl znát už vliv evropské kultury (v africkém pojetí). Velmi vytížená sekretářka (ledabyle si posouvající s myší po pracovním stole), luxusní stříbrná lednička (postavená na dvou špalcích) a samozřejmě nechyběla klimatizace chladící na (pro nás extrémních) 20°C. A jak to šlo? No hladce…nakonec se ministr nedostavil (měl nějakou důležitou práci v parlamentu). Mluvili jsme však s jeho zástupcem, který studoval ve Zlíně a byl z nás nadšený. Takže i vláda nás podpoří a bude nám vycházet vstříc, aby Kola pro Afriku mohli pomoci co nejvíce gambijským dětem. 

Co s načatým dnem v Gambijské metropoli..? Co takhle skočit třeba do Albert marketu…Bohužel je to jen shoda jmen, opravdu jsme nenašili (i když jsme se velmi snažili) market jako jsme tomu u nás zvyklí. Monstrózní nákupní střediska byste v Gambii tak hledali marně. Albert market je obrovské tržiště, na kterém sežene vše od tradičního afrického oblečení, přes koření, zlato, dřevěné sošky až po třeba krávu nebo kozu. Uvidíte tam pravou Afriku. Lidské mraveniště, spleť uliček, které vás překvapí svou barvou i vůní. Smíchaný zápach ryb a omamné vůně těch nejaromatičtějších koření. To je Albert market, to je pravá Afrika. 

I po několika hodinách proplétání se uličkami marketu jsme byli plni energie a měli ještě dost času na nějaký ten výletík. Napadlo nás projet se trajektem přes řeku Gambii do Barry, městečka na druhém břehu. Nápad to byl vskutku geniální. Říká se, že kdo neviděl řeku Gambii, jako by v Gambii vůbec nebyl. Trajekt jezdí skoro jako kyvadlovka, cesta tam a zpět by nám tak dle našich výpočtů neměla trvat víc než tři hodiny. Nechápali jsme, proč si lidi na tento způsob dopravy tak ztěžují (cesta přes řeku se prý může protáhnout i na celý den). 

Nadšeně jsme si tak koupili lístek za 10 dalašů (cca 5 kč) a proplétali se uličkami ke vchodu. Brzo nás však naše nadšení přešlo. U pofiderní brány se tlačili stovky lidí s nejroztodivnějšími obrovskými spoluzavazadly (koši, dětmi nebo třeba i ovcemi). Pochopili jsme a rozhodli se, že možná bude větší vzrůšo koupit si nějakou zmrzlinu (což v Gambii není vůbec snadné, v celém Banjulu jsme našli jen jeden obchůdek, který toto zboží nabízel). Ale i tak ten den stál vážně za to.

Předávání „vysvědčení“

Historicky první tréninkový kemp se blížil ke svému úspěšnému konci. Tři dny jsme se snažili do našich chlapců dostat vše, co budou potřebovat, až tu nebudeme. O tom, že jsme odvedli opravdu dobrou práci, svědčí i fakt, že se ve workshopu dveře netrhnou. Po celý den tam „jezdí“ stále další a další zákazníci, kteří potřebují ten svůj bycikl zase uvést na africké poměry do použitelného stavu (na naše by se většina místních kol hodila tak maximálně do šrotu). 

Stejně jako si místní děti odnesli ze školy vysvědčení za druhý term, tak i naši studenti si zasloužili nějakou odměnu. Na závěr celého kurzu, tak dostali certifikát o absolvování tréninkového kempu. V pondělí ráno dorazili ze všech koutů Gambie jako vystrašení studentící, ve středu večer odjížděli jako aprobovaní „Bicycle field engineer”. 

S kufříkem v ruce (plném nářadí a náhradních dílů na kola) tak odcházeli vstříc novým možnostem. Nejenže budou mít na starosti školní kola, ale také díky kurzu dostali placenou práci. Což v Gambii, kde většina lidí nepracuje (nejsou pro ně pracovní místa) je takřka zázrak. Naši hoši však budou moci opravovat kola i pro běžné lidi. Vytvoří si tak svou vlastní cyklistickou dílničku.  

Další úkol naší mise jsme si mohli tak odškrtnout. Stejně jako se náš pobyt zde krátí, stejně tak se i naše úspěšnost zvyšuje. Až samotné nás překvapuje, jak se nám daří, a plníme vše, co jsme si předsevzali. Teď už nám zbývá jen pár drobností. Třeba setkat se zítra s ministrem pro vzdělávání…  

Jak jsme v Gambii osiřeli

Byl tu druhý tréninkový den. Frekventanti nadšeně už od rána pracovali na svých dovednostech. Všemi vjemy vstřebávali vše, co jim Roman ukazoval. Workshop se už propracoval na takovou úroveň, že si sem své kolo přijel nechat opravit i místní cyklistický tým. No kvalita se hold pozná.    

Česká jména bývají oříškem pro všechny cizince, nejinak je tomu i v Gambii. Jelikož Gambijci jsou vynalézaví a nic není problém, i s tímto „problémem“ si šalomounsky poradili. S háčky a čárkami si jazyk prostě plést nebudou. Jednoduše si vás přejmenují. I naše výprava dostala svá gambijské jména. V Banjulu přistával Roman (Buba, který si své jméno přivezl už ze své poslední výpravy před rokem), Jirka, Štěpán, Pavel a Vendula. V Gunjuru však bydlel Buba, Jakaria, Usama, Tabana kalo a Sibi.

V podstatě nikdo netuší, podle jakého klíče vám jméno přiřadí. Jediný u koho jsme si jisti, jak k němu přišel je Tabana Kalo (Mek), kterého tak pojmenovala Máša. Tabana Kalo je totiž dýmka, a jelikož si Mek velmi rád užíval gambijskou pohodu s dýmkou v puse, byla to jasná volba. Pro některé byla změna jména velmi příjemná. Obzvláště, když vaše jméno znamená v mandince místo setkání. No řekněte sami, není Sibi lepší než meeting point?

Od našeho příjezdu uplynulo už čtrnáct dní a nastal tak den, kdy další člen výpravy  se měl odebrat zpět do zimních krajin. Tentokrát přišla řada na Jakariu (Jirku). V podstatě jsme se ani nestačili ohlédnout a všemi milovaný Jakaria zmizel. Gambijské autobusy (dodávka, ve které je nacpaných dvacet lidí) jsou pekelně rychlé. Šlí jsem mu zamávat na místní autobusové nádraží (okraj cesty, kde na mávnutí dodávka zastaví). Ještě skoro neměl ani obě nohy v autobuse a ten už se řítil směr Brikama. A tak jsme s Romanem v Gambii osiřeli. Za týden se stejným autobusem vstříc domovu budeme řítit i my dva.    

Trénink v plném proudu

Tak a je tu zase pondělí. Dle nejčerstvějších zpráv od Meka je doma stále zima jak v ruském filmu, takže ani my si na našich 40 ve stínu rozhodně neztěžujeme. Po poklidnějším víkendu jsme se opět vrhli po hlavě do práce. I když by se mohlo zdát, že kola jsou rozdány, a my tak nemáme do čeho píchnout. Zdání klame. Naše mise ještě zdaleka neskončila. Ba právě naopak. Teď přijde na řadu skoro to nejdůležitější.

Čeká na nás totiž tréninkový kemp, kde se vyslanci z jednotlivých škol budou učit jak opravit ty nejčastější závady, které se mohou při jízdě v drsném africkém terénu vyskytnout. Co by to mělo za smysl vozit kola do Afriky, když bychom je nenaučili jak se o ně postarat, aby jim vydrželi alespoň do příjezdu dalšího kontejneru. Ráno jsme tak odstartovali třídenní výukový kemp, kde jsme Serignu (rastamena), Matthewa a Alhusaineya cepovali, až se z nich skoro kouřilo (v tom vedru to nebylo zas tak těžké).

Jak nabudit smysly a tak nějak nakopnout do práce i učení? Nebojte, v drogách zatím nejedeme (i když po návštěvě Senegalu bych se tomu ani moc nedivila). Nabudíte se úplně jednoduše, stačí troška (opravdu ani ne půlka panáku) Ataji a frčíte, jak kdybyste intravenózně přijímali kofein. Samotná příprava místního nabuzováku (který je v Gambii velmi rozšířen, prakticky na každé kroku někdo posedává a přelívá ataju) je rituál, který jsme si zatím ještě zcela neosvojili (asi nám na to chybí ty správné buňky, protože místní děti to zvládají s přehledem).

A co, že je to za kouzelný nápoj? No v podstatě je to šíleně koncentrovaný zelený čaj, do kterého sypou neskutečné množství cukru. S postupem by měla potíž i Magdalena Dobromila Retigová. Do miniaturní konvičky se nacpe tolik zeleného čaje, kolik se tam vleze. A až se ta troška vody, kterou jsme tam nalili, vypaří, začíná teprve to správné divadlo. Potřebujete na to dvě skleničky velikosti panáku. Atája se nalije do jedné, pak z velké výšky do druhé a zase zpět. Pak se to nalije zase do konvičky, pak do jedné skleničky a zpět do konvičky. Tady se už začínám ztrácet. Jasně a stručně se to v podstatě se asi půl hodiny přelívá neustále z jedné skleničky do druhé, ale pozor alespoň z výšky 15 cm, jinak to nestojí za řeč. Až se tam vytvoří pěna je hotovo a můžete se pořádně nakopnout. Jasné jako facka! Pozor nadměrná konzumace může způsobit, že se z vás stane Gambijec a vy tak konečně pochopíte jak, že se to vlastně ta Ataja připravuje.    

Poklidná neděle

V neděli se nedělá a tak i ta naše začala pozvolna a velmi poklidně. Jirka dostal vynikající nápad, jako své téměř poslední přání před smrtí (před odletem zpět do Česka) by si dal snídani v anglickém stylu. Chtěli jsme mu splnit, co jsme mu na očích viděli a tak jsme vyrazili na trh, sehnat nějaké vajíčka (20 by nám snad mohlo stačit), cibuli a čerstvou bagetku z naší pekárny. Na slaninu však mohl (v muslimské zemi) zapomenout, nejsme kouzelníci.

Sehnali jsme téměř vše a tak jsme mohli černochům ukázat, jak vypadá prává česká smaženice. Míchaná vajíčka neznají, smaží jen vaječné omelety. Pustili jsme se do práce. Trošku jsme improvizovali… Chvílemi jsme měli obavy i my, ale nedali jsme na sobě nic znát. Mamjma se tvářila dost pochybovačně, tohle jsme prý přehnali, takhle se vajíčka nebudou dát jíst. Naše hra na pejska a kočičku vzbudila zvědavost u celé Touraykundu. Bez oleje i bez soli. Jsme nakonec za bedlivého dohledu celého pavlače přeci jen „něco“ ukuchtili. Samotné nás překvapilo, jak dobře to chutnalo. I místní nás pochválili, prostě jsme zase jednou zabodovali. Příští neděli zkusíme třeba palačinky…

Po dobré snídaní téměř skoro i obědě jsme se rozhodli před prací zaskočit ještě na pláž. Někteří však nepředpokládali, že bude přes poledne svítit sluníčko (kdo by to taky čekal na pláži že) a během necelých dvou hodin změnili podobu v paviána (tedy spíš v jeho zadní část). No prostě a jasně, Jiříček se nám trošku spálil a tak jsme ho panthenolem mazali, mazali a zase mazali. Než sedne do letadla, tak třeba vybledne.

Zábavy jsme si za dopoledne užili, až až a tak bylo na čase se zase vrhnout do práce. Do připravit naše schopné mechaniky na výuku koordinátorů z jednotlivých škol, kteří dorazí už v pondělí ráno. Místo večerníčku jsme jim pustili dvouhodinový instruktážní film, jak správně opravovat nejčastější závady na kole a pak alou spát. Ráno se jde do práce.

 

Trénink dělá mistra

Kola jsme rozdali, kluci z Noe už odletěli tak co teď…? Nebojte se, flákat se rozhodně nebudeme. Sobotu jsme pojali zase pracovně a vrhli jsme se na výcvik našich dvou mechaniků Omara a Aliho. Připravit je na tréninkový program pro učitele z obdarovaných škol, který odstartuje v pondělí. 

 Nejdříve jsme si však šli vyzvednout stojan na kola (promyšlený do posledního detailu Romanem, dle našeho mínění by si tento koncept měl rozhodně patentovat). Mohli jsme se tak pustit směle do práce. Rozdělali jsme kolo skoro do šroubku a pak jej zase složili zpět. 

Po vydařeném dnu jsme si zasloužili odměnu. V naší rybářské vesničce koupili dvě barakudy a vyrazili směr pláž (jezdit po pláži na kole nebyl dobrý nápad). Po několika stech metrech jsme to vzdali. Vyjet na Materhorn by bylo asi snazší. Kolo se bořilo do písku a měli jsme tak pocit, že jedeme neustále do prudkého kopce. Mysleli jsme, že je to kousek, prakticky hned za rohem. 

Nakonec jsme se teda prošli skoro hodinu po pláži, než jsme dorazili k našemu cíli. Do „sunset baru“ (příbytku z palmového dřeva a listí, který před rokem postavil společnými silami právě s Romanema a Richardem) za přítelem všech Čechů, ETim, který nás netrpělivě na pláži očekával. Grilované barakudy s cibulí byly naprosto famózní. Stylově při západu slunce v Sunset baru. 

Všechno hezké jednou končí

Ačkoliv v Gambii čas jakoby neplynul, deset dní uteklo neskutečnou rychlostí. Naše mediální grupa, Pavel se Štěpánem se chystali na odlet zpět do studených krajin. Do zamrzlé České republiky. Není se čemu divit, že se jim nijak zvlášť od nás nechtělo. 

Ani v pátek jsme se tak nenudili. Zbývalo splnit ještě spoustu úkolů, než kluci odjedou. Navštívili jsme základní školu přímo v našem domovském Gunjuru. Potřebovali jsme ještě totiž dotočit pár záběrů, aby dokument o projektu Kola pro Afriku byl dle vize režiséra Štěpána kompletní. Mek se tak mohl uběhat. V rozpáleném poledním slunci, běhal s kamerou tak, jak Štěpán pískal. 

Sbaleno, uklizeno a přišel čas se rozloučit s celou početnou rodinou našeho hostitele Boya. A že jich bylo. Boyo má totiž dvě manželky a rovnou čtrnáct dětí. Bohužel času nebylo mnoho, čekala nás ještě jedna důležitá mise před odletem. Vypravili jsme se tedy znovu do největšího gambijského města, Serekundy. Natočit reportáž o velmi ožehavém africkém tématu. Ženské obřízce.

Na první pohled by se mohlo zdát, že problematika ženské obřízky je v Gambii tabu. Zdání ovšem klame, už od roku 1984 zde existuje iniciativa, která se snaží tento pro Evropany barbarský zvyk zakázat. V Gambii se provádí až na malé výjimky téměř už všech děvčat a to už od jejich jednoho roku až téměř k pubertě. Cesta k jejímu zakázání je ovšem ještě dlouhá, spousta gambijských žen, ji bere jako samozřejmost. Dle jejich slov je to „jen bolest na týden“. 

Venku se setmělo, což značilo jediné. Let se už nezadržitelně blíží. A tak jsme naše milé chlapce vyprovodili na letiště. Naposledy jim zamávali a popřáli šťastné přistání ve zmrzlém Česku (k ránu padla teplota prý k děsivým – 10°C, po těch našich čtyřicítkách to je rozhodně změna).