Jak jsme v Gambii osiřeli

Byl tu druhý tréninkový den. Frekventanti nadšeně už od rána pracovali na svých dovednostech. Všemi vjemy vstřebávali vše, co jim Roman ukazoval. Workshop se už propracoval na takovou úroveň, že si sem své kolo přijel nechat opravit i místní cyklistický tým. No kvalita se hold pozná.    

Česká jména bývají oříškem pro všechny cizince, nejinak je tomu i v Gambii. Jelikož Gambijci jsou vynalézaví a nic není problém, i s tímto „problémem“ si šalomounsky poradili. S háčky a čárkami si jazyk prostě plést nebudou. Jednoduše si vás přejmenují. I naše výprava dostala svá gambijské jména. V Banjulu přistával Roman (Buba, který si své jméno přivezl už ze své poslední výpravy před rokem), Jirka, Štěpán, Pavel a Vendula. V Gunjuru však bydlel Buba, Jakaria, Usama, Tabana kalo a Sibi.

V podstatě nikdo netuší, podle jakého klíče vám jméno přiřadí. Jediný u koho jsme si jisti, jak k němu přišel je Tabana Kalo (Mek), kterého tak pojmenovala Máša. Tabana Kalo je totiž dýmka, a jelikož si Mek velmi rád užíval gambijskou pohodu s dýmkou v puse, byla to jasná volba. Pro některé byla změna jména velmi příjemná. Obzvláště, když vaše jméno znamená v mandince místo setkání. No řekněte sami, není Sibi lepší než meeting point?

Od našeho příjezdu uplynulo už čtrnáct dní a nastal tak den, kdy další člen výpravy  se měl odebrat zpět do zimních krajin. Tentokrát přišla řada na Jakariu (Jirku). V podstatě jsme se ani nestačili ohlédnout a všemi milovaný Jakaria zmizel. Gambijské autobusy (dodávka, ve které je nacpaných dvacet lidí) jsou pekelně rychlé. Šlí jsem mu zamávat na místní autobusové nádraží (okraj cesty, kde na mávnutí dodávka zastaví). Ještě skoro neměl ani obě nohy v autobuse a ten už se řítil směr Brikama. A tak jsme s Romanem v Gambii osiřeli. Za týden se stejným autobusem vstříc domovu budeme řítit i my dva.