Den „D“

Jak měl dnešní den pomalý rozjezd o to rychlejší a nabitější měl závěr. Den, na který jsme celý rok čekali. Den, který měl být vyvrcholením obětavé práce nejen Romana a Richarda, ale i spousty dalších lidí. Den, kdy pomoc lidí u nás, konečně dostala tvář. A to tvář šťastného dítěte.

 

Oficiální předání českých kol proběhlo u gunjurského workshopu. Tři školy, které měly dostat kola z prvního kontejneru, přijely už časně z rána. Ta od nás nejvzdálenější, cestovala celou noc, po dvanácti hodinách dorazila jako první už za rozbřesku. Během dopoledne se scházeli místní obyvatelé i čestní hosté. Celá sláva tak naplno vypukla až kolem oběda. Po nezbytných oficialitách a projevech už nic nebránilo tomu, aby si školy připravená kola mohla naložit. Vyrazit s nimi vstříc za nedočkavými dětmi do různých koutů Gambie.     

Zpočátku to vypadalo jako nereálné, že by všech 101 kol naložili na malé náklaďáčky. Gambie no problem a tak jsme v nevěřícném úžasu sledovali, jak se kola kupí na korbě. Po tom, co i poslední kolo zmizelo, Pavel prohlásil: „No máme se ještě od kluků co učit. Ty jsme si měli pozvat na nakládání kontejneru“.

O tom, že svět je opravdu malý, jsme se přesvědčili hned v zápětí. Z mísících se zvuků mandiky, angličtiny a spousty dalších místních nářečí jsme zničehonic zaregistrovali k našemu úžasu česká slova. Jen tak náhodou, když jeli kolem na cestě po Africe, na nás narazili totiž Lenka s Pavlem a Fidem. To, že zrovna v Gambii potkají své krajany, prý rozhodně nečekali. Návštěva z Čech byla velmi příjemná nicméně povinnosti (nutno podotknout, že velmi milé) nás už volali. A tak nám nezbývalo než se rozloučit (prozatím).  

Kola byla naložena a tak již nic nebránilo tomu, abychom se s jedním z aut vypravili předat kola dětem do školy. Vyrazili jsme směrem k nám dobře známé škole v Pirangu. Už při samotné cestě jsme budili velký rozruch (ještě větší než normálně). To co nás čekalo ve škole, o tom se nikomu z nás asi ani nesnilo. Už na příjezdové cestě nás vítala celá škola. Všichni se smáli, křičeli, zběsile mávali a běželi s námi až k bráně do školy. Nechyběla snad žádná emoce, kterou by ještě mohli vyjádřit nějak více nadšení a radost z kol, které přivážíme.

Nejde snad ani popsat slovy, co v tu chvíli člověk cítí. Když vidí kolem sebe ty šťastné děti. Prožívá naplno každou vteřinu. Ta atmosféra a neuvěřitelná energie, která z lidí vychází, Měl by to zažít každý. Pocítit tu radost. Každý, kdo pomohl tento projekt uskutečnit. Každý, díky němuž jsou Kola pro Afriku, tam kde teď jsou. Jen škoda, že právě Richard (spoluzakladatel Kol pro Afriku), byl o tento pocit ochuzen. To, čemu s Romanem obětovali rok svého života, totiž funguje. A to lépe než jsme všichni čekali. Naše mise v Gambii dnešním dnem nekončí, ale dalo by se říci, že právě začíná.