Nesnáším loučení….

Tak a je to tady. Poslední den. Posledních pár hodin na černém kontinentě. Ve vzduchu visí prozatím nevyřčené slovo. Sbohem. Tak nějak se ani jednomu z nás nechce tuto zdvořilostní frázi pronést. JAK? Jak se jen máme vrátit zpět, zpět k našim rodinám, k práci, zpět k našim životům? Je to snad ještě těžší než před třemi týdny, kdy jsme byli nuceni zapomenout na své evropanství a stát se Afričany.

Člověk si ani nedokáže představit, že už nepůjde tou prašnou cestou do pekárny. Kde na něj po cestě budou malí ušmudlaní a neustále zasoplení černoušci pokřikovat „toobabs“. Že cesta na internet (jen přibližně asi 200 metrů) mu nebude trvat tři čtvrtě hodiny, protože jej zastaví bezpočet lidí, kteří ho budou chtít pozdravit a zeptat se jak se má. Nedovede si představit, že jej ráno nebude svým kokrháním budit kohout… Říká se, že kdo jednou navštívil Afriku, musí se tam vrátit. A je to pravda. Už teď přemýšlíme, jak se dostat zpět, a to jsme ještě ani neodjeli. 

Vnitřně těžce rozpolcení jsme se museli rozloučit. Krosny byly nacvakány k prasknutí (z původních 13 kilo, se kterými jsem přijížděla, se nějakým mě neznámým způsobem stalo 22 při odletu). Skoro celá rodina (většina Boyových dětí, všech 14 pohromadě snad ještě nikdo neviděl) přišla, a chtěla se rozloučit. I my jsme tak museli pomalu, ale jistě říci to poslední slovo. Čekala nás totiž ještě cesta dodávkobusem na letiště. Řekli jsme tedy ne sbohem, ale nashledanou, protože my, a tím si buďte jistí, my se vrátíme. V doprovodu celé rodiny jsme tak dorazili na „nádraží“ a téměř se slzami v očích pozorovali, jak nám všichni naši blízcí mávají…

Aby se člověk mohl přivítat, musí se i rozloučit. I když opustit naši africkou rodinu bylo neuvěřitelně těžké. Cesta na letiště probíhala na gambijské poměry vcelku klidně (až na pasovou kontrolu, při které nám trošku na závěr pobytu zatrnulo. A to když policista nemohl najít razítko u víza. Jak by taky mohl, když jej velmi ochotná celnice při našem příjezdu dala úplně jinam).

Čím blíže jsme byli letišti, tím rychleji ten čas plynul. Poslední gambijský soft drink s vysokohorskou přirážkou v letištním baru. Vyzvednout letenky. Propašovat zavazadla, které váží víc než by měly a vzhůru do letadla.  Poslední pohled z rolujícího letadla po ranveji na Gambii a vše bylo pryč. I když jsme dle uznávaných mezinárodních dohod oficiálně opustili území Gambie. Uvnitř tam stále jsme. Vezeme si ji totiž sebou do chladných domovů.   Jakmile jednou totiž zažijete Gambii, už nikdy se na život nebude dívat stejně. A co říci na závěr? Snad jen Tak se tedy měj Gambie. MY NEZAPOMENEME!!!  A v září se zase potkáme…

Velikonoce po Gambijsku

Posledních pár dnů v Gambii jsme se rozhodli si náležitě užít. Společně s našimi průvodci jsme se vypravili na poslední velkou výpravu na východ, a to do Kolora, k řece Gambii. Podívat se na tento monstrózní živel zblízka. Stálo to vážně za to.

Našim posledním přáním před odjezdem bylo spatřit řeku Gambii. Už jsme mysleli, že to při této výpravě nestihneme (prostě jsme byli, ač o tom můžou mnozí z vás pochybovat i v buši very busy…J). Pomalu jsme se smířili s tím, že budeme muset návštěvu řeky (v mém případě hlavně cíl uvidět alespoň jednou toho krokodýla, když se nám to zatím nepodařilo. A to jsme se tak snažili) odložit až na podzim. Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra. Předposlední den v Gambii tak patřil jejímu největšímu toku.

Už samotná cesta gambijskou přírodou a procházka vesničkou byla neuvěřitelná. Jen pár kilometrů africké buše od našeho Gunjuru, a ráz krajiny se najednou změnil. Když jsme se proplétali mezi vzrostlými keři kešu, eukalyptem a všemožnými i nemožnými druhy palem. Míjeli chatrče a domorodce, kteří jakoby žili v zemi o sto let pozpátku. Jen pár kilometrů a nám už dobře známá Gambie nám ukázala zcela novou tvář (jedinečnou a velmi působivou tvář). Heslo peace love and Gambia tak dostalo zcela nový rozměr.)

Jelikož rádi vyhledáváme dobrodružství, nepoučili jsme se ze Senegalu a zase nasedli do kocábky (nutno podotknout, že ještě pofidernější než té předchozí). Teklo do ní, neměla motor a vypadala, že se potopí ještě dřív, než se s ní vůbec pustíme na řeku. Hrdinně jsme nasedli, a vyrazili vstříc krokodýlům. Po pár minutách nás však naše odvaha pomalu, ale jistě opouštěla. Ač jsme se snažili, seč nám síly stačily. Vyrovnat, tuto pokud se tomu vůbec dá říkat loďku, se nám moc nedařilo. Nevím, čím to je, ale stejně jako minule, jediný kdo byl mokrý až na kost, jsem byla zase já. Velikonoční tradice jsme tak nevědomky dodržovali i v Africe. Polévání vodou bylo splněno, tak zas mám na rok pokoj. Neuschnu. Fascinoval nás klid našich společníků (totálních neplavců). My plavat umíme, i přesto jsem však stále držela kontakt s břehem, kam by se případně dalo doplavat. Doufali jsme, že si pověstní gambijští krokodýli dají na svačinku místo nás, raději topící se černochy. Po půlhodině mi však došla trpělivost. A zavelela jsme k návratu. Nervy mám přece jenom jedny.

Cestou zpět k „civilizaci“ jsme narazili na pro nás dosud nepoznaný poklad. Kešu to není totiž jen ořech, to je taky, a to především v Africe ovoce. Stonek, ze kterého vyrůstá oříšek se nacucá  vodou (zatím jsme nezjistili, odkud ji ten ořech bere, jelikož je a ještě nějakou dobu bude období sucha) a zčervená. Je až neuvěřitelné jak může být obyčejný stonek chutný a ve vyprahlé Africe šťavnatý. No nic není času nazbyt. Čekala nás totiž ještě tradiční poslední gambijská večeře.

Jak se (ne)změnil čas

Poslední víkend v Gambii jsme pojali relaxačně. Rozhodli jsme se vypravit s místním cyklistickým kroužkem na projížďku. Mírný informační šum a gambien maybe time, způsobili, že na plánovaný sraz v osm u workshopu jsme dorazili jen my dva (a to jsme předpokládali, že právě my budeme tím slabším článkem, co sraz na osmou ranní nebude stíhat).  Chyba lávky. Kde nic tu nic…

Vyrazili jsme tak v mezičase s našimi mechaniky alespoň na projížďku do rybářské vesnice. Nakonec místní borci dorazili plni elánu. Na svých silničních závodničkách se už na cestě zahřívali. Při pohledu na jejich zběsilé tempo, u nás zapůsobil pud sebezáchovy. Zbytky odvahy sebral jen Roman a jel se tedy volným závodním tempem projet v pravé poledne alespoň do deset kilometrů vzdáleného Kartongu a zpět.

Rybí kuličky s rýží jsou vydatné a samozřejmě velmi chutné, ale čeho je moc, toho je příliš a proto jsme se dokrmovali čerstvě upečenými bagetkami. Našli jsme si malou zapadlou pekárničku (prý jediná mandinka pekárna, ostatních 28 Gunjurských pekáren jsou podle mistrů pekařů Fula…). O ještě teplé, právě z pece vytažené chleby jsme tak neměli nouzi. Byli jsme tam pečení, vaření.

Zamoučnění chlapci pracovali non stop. Ať nás chytila mlsná v kteroukoliv denní či noční hodinu, vždy jsme je našli s těstem v rukách. Sázeli jednu bagetu za druhou… Měli vypracovaný velmi promyšlený efektivní systém práce. Po nějaké chvíli jsme je dokonce donutili i spočítat kolikže to vlastně denně upečou baget. Nakonec došli k uctihodnému číslu téměř pěti set kousků.

Přechod ze zimního na letní čas je náročný i v našich končinách, ne tak v Gambii. Ten letošní nás doslova dostal. Spoléhat se na kohouta se v Gunjuru nedá (kokrhá v pravidelných intervalech od půl čtvrté ráno až tak do jedenácti). Naše všemožné přístroje zobrazující čas, byly zmatené už od našeho příjezdu (něco jsme posunuli, něco zas tak úplně ne). Do toho některé se ještě automaticky samovolně přenastavily.

Takže sečteno podtrženo nám tam lítaly asi tři hodiny. Nebyli jsme si totiž jisti, zda se čas v Gambii mění nebo ne. Trvalo nám to skoro celý den (o program jsme tak měli postaráno), nakonec jsme se však dopočítali. V Gambii čas vlastně neexistuje, a tak se ani nemění. Gambien maybe time má prostě svá pravidla, která běžný evropský smrtelník nejspíš nikdy nepochopí. 

Nejen čas nám v neděli zamotal hlavu. To čeho se Mek děsil celých deset dnů, se stalo skutečností. Na malou chvíli se z nás stali bezdomovci. Ztratil se nám (úplně náhodou a úplně sám od sebe) totiž klíček od našeho pokojíčku. Teda Roman ztratil náš klíček. Jednou jsem mu ho svěřila a bylo to. Naštěstí nás zachránil Omar, s pomocí velkého kladiva zámek šetrně odstranil. Nemuseli jsme tak spát na zápraží, ale mohli jsme si i v neděli vychutnat naši slámovou postel.

V pátek se v Gambii nepracuje

V Gambii je muslimská země. A jelikož Islám je co se týče aktivity svých oveček docela náročný (pět krát denně chodí do mešity a to poprvé už o půl páté ráno). Všemi milovaný prezident Jaja tak ustanovil tří denní pracovní klid (možná by se mohli nechat naši představitelé těmito vysokými africkými myšlenkami inspirovat). V pátek se teda nepracuje (i když podle nás všudypřítomné obchůdky mají otevřeno snad non stop, ať už jdeme v jakoukoliv denní či noční hodinu). I my ctíme tradice a kulturu této země a rozhodli jsme se tak taky nepracovat a vydat se zase na výlet do Brikamy (dokoupit ještě nějaké ty suvenýry).

Jít se podívat na Craft market v Brikamě je už samo od sebe už zážitkem. Nemluvě o maratonu smlouvání, který vás tam, pokud tam nechcete nechat své dalašské jmění čeká. Dřevěné sošky všech velikostí, tvarů i barev. Je libo černého hrocha, nebo spíše nature africkou masku. Najdete tam vše, na co si jen vzpomenete. Přímo vám pod nohama vznikají stále nové a nové sošky. Řezbáři tam ze špalku dokážou vytesat neuvěřitelné věci. Už jen pohled na ně vás nadchne.

A co teprve ta divadelní hra hodna thálie, která se rozehrajejakmile jen projevíte sebemenší zájem o nějakou věc. S gambijci musíte prostě smlouvat, pokud to neuděláte nejenom, že zaplatíte i třeba trojnásobek skutečné ceny, ale hlavně také obchodníka urazíte. Smlouvat (ne sedřít z kůže jak se o to občas pokoušel RomanJ)je totiž slušnost. 

Základní pravidla skladování potravin, která jsou nám odmala vtloukána do hlavy, v Gambii neplatí. Tady je prostě všechno jinak. Gambijci docela slušně popírají, dá se říct i fyzikální zákony. Že se musí majonéza skladovat v ledničce? Hloupost, na přímém žnoucím africkém slunci je jí lépe. Nejenže nemění skupenství, barvu či snad chuť. Nevím z čeho je vyrobena (raději jsem se po tom ani nepídila), ale její konzumace na vás nenechá žádné následky (za což jsme všichni neskonale vděční, na to by asi ani Biopron a Ercefuryl nestačil…). Maso  potřebuje chlad? Mouchy a 40 stupňů mu prý nijak neškodí, ba právě naopak (přiznám se, že tady jsem už pokusného králíka dělat nehodlala a raději si od pofiderně vypadající půlky krávy držela úctyhodnou vzdálenost).