Měsíc se
s měsícem sešel a my jsme konečně vyrazili na dlouho připravovanou cestu
do zapomenuté země Afriky do Gambie. Tanker s koly je na cestě už téměř
měsíc. Teď byla řada na nás. Naše cesta byla naplánována velmi různorodě. Drželi
jsme se hesla: „Přímo za nosem“ a podle toho to taky nakonec vypadalo. Variant
jaké dopravní prostředky použít, bylo hned několik, my si samozřejmě vybrali tu
zábavnější, komplikovanější. Část naší dobrodružné výpravy (mediální grupa =
Štěpán a Pavel) vyjela v pondělí po desáté hodině večer z Ostravy. Cestou
se dostalo i na nás. Kluci byli natolik hodní, že nás společně s Romanem nabrali
na rodné hroudě v Kroměříži. Vydali jsme se na cestu do Vídně, kde
přistupoval poslední člen posádky Jirka z Velehradu. Toť měl být konec
naší cesty po souši, vzlétli jsme k nebesům. Dle naplánovaného itineráře jsme
tak měli pokračovat směr letiště Frankfurt s mezipřistáním na Boa Vista. A
odtud dále do cílové destinace Banjul v Gambii. Osud nám ale vytýčil
vlastní cestu.
Jak se říká,
když se daří tak se daří. Takže ani na první komplikace jsme nemuseli dlouho
čekat. Přistání ve Frankfurtu nám přivodilo šok. Vypraveni do teplých krajin,
připraveni na enormní vedra, jsme s letadlem dosedli do sněhu. Ten sníh
nám je prostě osudný, stejně jako komplikoval odjezd kontejneru s koly
z Ostravy. I nyní se počasí rozhodlo, že nám tu cestu nijak neusnadní. Jen
tiše jsme doufali, že s námi nebude chtít držet basu i nadále, a
doprovázet i vyložení kol v Banjulu. Musíte uznat, že to už by bylo
opravdu nekonvenční. Avšak mírný poprašek, který už tak způsobil hodinové
zdržení našeho příletu, se během necelých dvou hodin změnil ve sněhovou vánici.
Ve Frankfurtu napadlo deset čísel sněhu a letiště zkolabovalo.
První ohlášené
zdržení tak znělo jasně, místo 11:20 se odlet posouval na 13:00 hodin. Nevadí, rozhodně
jsme se nenudili. Groteska v podání pracovníků letiště zápasících na
letních pneumatikách se sněhem a narvanými vozíky zavazadel neměla chybu. Nutno
podotknout, že vozíky vyhrály 4:1. K našemu velkému překvapení se opravdu
v jednu hodinu otevřel gate a my mířili v autobuse k letadlu.
Nadšeně si našli své místo a očekávali odlet vstříc gambijskému dobrodružství.
Chyba lávky. Jedna hodina, dvě hodiny, tři hodiny a stále nic. Zvesela jsme
posedávali v letadle a čekali, co bude. Dokonce kluci z televize Noe
byli odhodlaní ve Frankfurtu rovnou zůstat.
Počkat si už na jejich zpáteční letadlo, protože stejně dle slov Štěpána
jsme, místo do Gambie doletěli do Ruska, tak si rovnou prý počká na letadlo
domů. S rychlostí letištního personálu, to akorát ten týden zabere.
V 16 hodin
a 51 minut se letadlo konečně dalo do pohybu. Zdržení jen pět a půl hodiny, což
je slušné, s českými drahami by tomu určitě prý nebylo jinak. Za čekání jsme
taky dostaly čokoládku, to se v Africe vždycky hodí. Nakonec nám i pan pilot
udělal radost a k nelibosti ostatních cestujících mířící na Kapverdské
ostrovy oznámil, že na Boa vista se zastavovat nebude, protože máme zpoždění.
Leda, že by si někdo vyskočil, tak by mu dle slov Pavla třeba pilot přibrzdil.
Každopádně tím se náš skluz mírně snížil a my tak letěli přímou cestou přes
Saharu do cíle, do Banjulu. Tam na nás měl čekat už koordinát Boyo, ale to je
už jiný příběh. Tak zase zítra…
Žádné komentáře:
Okomentovat