Trénink v plném proudu

Tak a je tu zase pondělí. Dle nejčerstvějších zpráv od Meka je doma stále zima jak v ruském filmu, takže ani my si na našich 40 ve stínu rozhodně neztěžujeme. Po poklidnějším víkendu jsme se opět vrhli po hlavě do práce. I když by se mohlo zdát, že kola jsou rozdány, a my tak nemáme do čeho píchnout. Zdání klame. Naše mise ještě zdaleka neskončila. Ba právě naopak. Teď přijde na řadu skoro to nejdůležitější.

Čeká na nás totiž tréninkový kemp, kde se vyslanci z jednotlivých škol budou učit jak opravit ty nejčastější závady, které se mohou při jízdě v drsném africkém terénu vyskytnout. Co by to mělo za smysl vozit kola do Afriky, když bychom je nenaučili jak se o ně postarat, aby jim vydrželi alespoň do příjezdu dalšího kontejneru. Ráno jsme tak odstartovali třídenní výukový kemp, kde jsme Serignu (rastamena), Matthewa a Alhusaineya cepovali, až se z nich skoro kouřilo (v tom vedru to nebylo zas tak těžké).

Jak nabudit smysly a tak nějak nakopnout do práce i učení? Nebojte, v drogách zatím nejedeme (i když po návštěvě Senegalu bych se tomu ani moc nedivila). Nabudíte se úplně jednoduše, stačí troška (opravdu ani ne půlka panáku) Ataji a frčíte, jak kdybyste intravenózně přijímali kofein. Samotná příprava místního nabuzováku (který je v Gambii velmi rozšířen, prakticky na každé kroku někdo posedává a přelívá ataju) je rituál, který jsme si zatím ještě zcela neosvojili (asi nám na to chybí ty správné buňky, protože místní děti to zvládají s přehledem).

A co, že je to za kouzelný nápoj? No v podstatě je to šíleně koncentrovaný zelený čaj, do kterého sypou neskutečné množství cukru. S postupem by měla potíž i Magdalena Dobromila Retigová. Do miniaturní konvičky se nacpe tolik zeleného čaje, kolik se tam vleze. A až se ta troška vody, kterou jsme tam nalili, vypaří, začíná teprve to správné divadlo. Potřebujete na to dvě skleničky velikosti panáku. Atája se nalije do jedné, pak z velké výšky do druhé a zase zpět. Pak se to nalije zase do konvičky, pak do jedné skleničky a zpět do konvičky. Tady se už začínám ztrácet. Jasně a stručně se to v podstatě se asi půl hodiny přelívá neustále z jedné skleničky do druhé, ale pozor alespoň z výšky 15 cm, jinak to nestojí za řeč. Až se tam vytvoří pěna je hotovo a můžete se pořádně nakopnout. Jasné jako facka! Pozor nadměrná konzumace může způsobit, že se z vás stane Gambijec a vy tak konečně pochopíte jak, že se to vlastně ta Ataja připravuje.    

Poklidná neděle

V neděli se nedělá a tak i ta naše začala pozvolna a velmi poklidně. Jirka dostal vynikající nápad, jako své téměř poslední přání před smrtí (před odletem zpět do Česka) by si dal snídani v anglickém stylu. Chtěli jsme mu splnit, co jsme mu na očích viděli a tak jsme vyrazili na trh, sehnat nějaké vajíčka (20 by nám snad mohlo stačit), cibuli a čerstvou bagetku z naší pekárny. Na slaninu však mohl (v muslimské zemi) zapomenout, nejsme kouzelníci.

Sehnali jsme téměř vše a tak jsme mohli černochům ukázat, jak vypadá prává česká smaženice. Míchaná vajíčka neznají, smaží jen vaječné omelety. Pustili jsme se do práce. Trošku jsme improvizovali… Chvílemi jsme měli obavy i my, ale nedali jsme na sobě nic znát. Mamjma se tvářila dost pochybovačně, tohle jsme prý přehnali, takhle se vajíčka nebudou dát jíst. Naše hra na pejska a kočičku vzbudila zvědavost u celé Touraykundu. Bez oleje i bez soli. Jsme nakonec za bedlivého dohledu celého pavlače přeci jen „něco“ ukuchtili. Samotné nás překvapilo, jak dobře to chutnalo. I místní nás pochválili, prostě jsme zase jednou zabodovali. Příští neděli zkusíme třeba palačinky…

Po dobré snídaní téměř skoro i obědě jsme se rozhodli před prací zaskočit ještě na pláž. Někteří však nepředpokládali, že bude přes poledne svítit sluníčko (kdo by to taky čekal na pláži že) a během necelých dvou hodin změnili podobu v paviána (tedy spíš v jeho zadní část). No prostě a jasně, Jiříček se nám trošku spálil a tak jsme ho panthenolem mazali, mazali a zase mazali. Než sedne do letadla, tak třeba vybledne.

Zábavy jsme si za dopoledne užili, až až a tak bylo na čase se zase vrhnout do práce. Do připravit naše schopné mechaniky na výuku koordinátorů z jednotlivých škol, kteří dorazí už v pondělí ráno. Místo večerníčku jsme jim pustili dvouhodinový instruktážní film, jak správně opravovat nejčastější závady na kole a pak alou spát. Ráno se jde do práce.

 

Trénink dělá mistra

Kola jsme rozdali, kluci z Noe už odletěli tak co teď…? Nebojte se, flákat se rozhodně nebudeme. Sobotu jsme pojali zase pracovně a vrhli jsme se na výcvik našich dvou mechaniků Omara a Aliho. Připravit je na tréninkový program pro učitele z obdarovaných škol, který odstartuje v pondělí. 

 Nejdříve jsme si však šli vyzvednout stojan na kola (promyšlený do posledního detailu Romanem, dle našeho mínění by si tento koncept měl rozhodně patentovat). Mohli jsme se tak pustit směle do práce. Rozdělali jsme kolo skoro do šroubku a pak jej zase složili zpět. 

Po vydařeném dnu jsme si zasloužili odměnu. V naší rybářské vesničce koupili dvě barakudy a vyrazili směr pláž (jezdit po pláži na kole nebyl dobrý nápad). Po několika stech metrech jsme to vzdali. Vyjet na Materhorn by bylo asi snazší. Kolo se bořilo do písku a měli jsme tak pocit, že jedeme neustále do prudkého kopce. Mysleli jsme, že je to kousek, prakticky hned za rohem. 

Nakonec jsme se teda prošli skoro hodinu po pláži, než jsme dorazili k našemu cíli. Do „sunset baru“ (příbytku z palmového dřeva a listí, který před rokem postavil společnými silami právě s Romanema a Richardem) za přítelem všech Čechů, ETim, který nás netrpělivě na pláži očekával. Grilované barakudy s cibulí byly naprosto famózní. Stylově při západu slunce v Sunset baru. 

Všechno hezké jednou končí

Ačkoliv v Gambii čas jakoby neplynul, deset dní uteklo neskutečnou rychlostí. Naše mediální grupa, Pavel se Štěpánem se chystali na odlet zpět do studených krajin. Do zamrzlé České republiky. Není se čemu divit, že se jim nijak zvlášť od nás nechtělo. 

Ani v pátek jsme se tak nenudili. Zbývalo splnit ještě spoustu úkolů, než kluci odjedou. Navštívili jsme základní školu přímo v našem domovském Gunjuru. Potřebovali jsme ještě totiž dotočit pár záběrů, aby dokument o projektu Kola pro Afriku byl dle vize režiséra Štěpána kompletní. Mek se tak mohl uběhat. V rozpáleném poledním slunci, běhal s kamerou tak, jak Štěpán pískal. 

Sbaleno, uklizeno a přišel čas se rozloučit s celou početnou rodinou našeho hostitele Boya. A že jich bylo. Boyo má totiž dvě manželky a rovnou čtrnáct dětí. Bohužel času nebylo mnoho, čekala nás ještě jedna důležitá mise před odletem. Vypravili jsme se tedy znovu do největšího gambijského města, Serekundy. Natočit reportáž o velmi ožehavém africkém tématu. Ženské obřízce.

Na první pohled by se mohlo zdát, že problematika ženské obřízky je v Gambii tabu. Zdání ovšem klame, už od roku 1984 zde existuje iniciativa, která se snaží tento pro Evropany barbarský zvyk zakázat. V Gambii se provádí až na malé výjimky téměř už všech děvčat a to už od jejich jednoho roku až téměř k pubertě. Cesta k jejímu zakázání je ovšem ještě dlouhá, spousta gambijských žen, ji bere jako samozřejmost. Dle jejich slov je to „jen bolest na týden“. 

Venku se setmělo, což značilo jediné. Let se už nezadržitelně blíží. A tak jsme naše milé chlapce vyprovodili na letiště. Naposledy jim zamávali a popřáli šťastné přistání ve zmrzlém Česku (k ránu padla teplota prý k děsivým – 10°C, po těch našich čtyřicítkách to je rozhodně změna).

Den „D“

Jak měl dnešní den pomalý rozjezd o to rychlejší a nabitější měl závěr. Den, na který jsme celý rok čekali. Den, který měl být vyvrcholením obětavé práce nejen Romana a Richarda, ale i spousty dalších lidí. Den, kdy pomoc lidí u nás, konečně dostala tvář. A to tvář šťastného dítěte.

 

Oficiální předání českých kol proběhlo u gunjurského workshopu. Tři školy, které měly dostat kola z prvního kontejneru, přijely už časně z rána. Ta od nás nejvzdálenější, cestovala celou noc, po dvanácti hodinách dorazila jako první už za rozbřesku. Během dopoledne se scházeli místní obyvatelé i čestní hosté. Celá sláva tak naplno vypukla až kolem oběda. Po nezbytných oficialitách a projevech už nic nebránilo tomu, aby si školy připravená kola mohla naložit. Vyrazit s nimi vstříc za nedočkavými dětmi do různých koutů Gambie.     

Zpočátku to vypadalo jako nereálné, že by všech 101 kol naložili na malé náklaďáčky. Gambie no problem a tak jsme v nevěřícném úžasu sledovali, jak se kola kupí na korbě. Po tom, co i poslední kolo zmizelo, Pavel prohlásil: „No máme se ještě od kluků co učit. Ty jsme si měli pozvat na nakládání kontejneru“.

O tom, že svět je opravdu malý, jsme se přesvědčili hned v zápětí. Z mísících se zvuků mandiky, angličtiny a spousty dalších místních nářečí jsme zničehonic zaregistrovali k našemu úžasu česká slova. Jen tak náhodou, když jeli kolem na cestě po Africe, na nás narazili totiž Lenka s Pavlem a Fidem. To, že zrovna v Gambii potkají své krajany, prý rozhodně nečekali. Návštěva z Čech byla velmi příjemná nicméně povinnosti (nutno podotknout, že velmi milé) nás už volali. A tak nám nezbývalo než se rozloučit (prozatím).  

Kola byla naložena a tak již nic nebránilo tomu, abychom se s jedním z aut vypravili předat kola dětem do školy. Vyrazili jsme směrem k nám dobře známé škole v Pirangu. Už při samotné cestě jsme budili velký rozruch (ještě větší než normálně). To co nás čekalo ve škole, o tom se nikomu z nás asi ani nesnilo. Už na příjezdové cestě nás vítala celá škola. Všichni se smáli, křičeli, zběsile mávali a běželi s námi až k bráně do školy. Nechyběla snad žádná emoce, kterou by ještě mohli vyjádřit nějak více nadšení a radost z kol, které přivážíme.

Nejde snad ani popsat slovy, co v tu chvíli člověk cítí. Když vidí kolem sebe ty šťastné děti. Prožívá naplno každou vteřinu. Ta atmosféra a neuvěřitelná energie, která z lidí vychází, Měl by to zažít každý. Pocítit tu radost. Každý, kdo pomohl tento projekt uskutečnit. Každý, díky němuž jsou Kola pro Afriku, tam kde teď jsou. Jen škoda, že právě Richard (spoluzakladatel Kol pro Afriku), byl o tento pocit ochuzen. To, čemu s Romanem obětovali rok svého života, totiž funguje. A to lépe než jsme všichni čekali. Naše mise v Gambii dnešním dnem nekončí, ale dalo by se říci, že právě začíná.

ZOO po gambijsku

Národní par Abuko patří v Gambii k jedněm z největších a údajně i nejkrásnějších. No ne, že bych o tom chtěla pochybovat, ale po naší zkušenosti mám jisté výhrady. Gambijci by se mohly od našich zoo ledacos přiučit. Dle průvodce byste tam měli vidět žít ve skoro volné přírodě několik druhů opic, krokodýly, lvy, hyeny a spoustu ptáků, hadů a ještěrů. Skutečnost je však trošku jiná.

Na naši otázku, zda tu mají lva, nám průvodce odpověděl, že lev nedávno utekl a nikdo neví kam. Hned je tak člověk klidnější, když se prochází v uzavřeném parku, ve kterém si jen tak volně někde pobíhá lev. Každopádně lva jsme naštěstí neviděli, za což jsme vlastně nakonec byli rádi. To, že jsme neviděli většinu dalších slibovaných zvířat, to už byla trošku škoda. Třeba takového krokodýla. Když už jsme včera neviděli toho posvátného, doufali jsme, že zahlédneme alespoň toho lidového. Zas nic, a to se Mek tak těšil. 

Nakonec jsme byli rádi za líně se povalující hyeny a opice. Těch tam bylo opravdu dostatek. Některé velmi přítulné, pro sušenku odhodlané udělat takřka cokoliv. Jiné mírně řečeno nepřátelské. Dokonce jedna opičí samice (dle mého mínění velmi antifeministicky založená) dpodle průvodce nesnáší ženy, na které útočí. Kluci tak rychle ožili. Rozhodli se provést k mé nevelké radosti experiment, zda nás náhodou nevodí za nos. Vyslali mě vstříc opici, abych vyvrátila (jak je znám, tak ji spíš chtěli potvrdit) teorii o antifeministické opici. Přežila jsem, opice je nejspíš (naštěstí) i mírně rasisticky založená, jelikož bílá žena ji nechávala zcela chladnou.  

Po velmi dobrých zkušenostech z rybářské vesnice jsme cestou nedaleko Serekundy zastavili, i v jedné trošku větší. I jsem však už dorazilo evropské šílenství po netradičních turistických atrakcích. Tolik bělochů pohromadě, aby člověk v Africe pohledal. Ochutnali jsme místní rybí speciality, tři dny uzená mořská rybička nechutná vůbec špatně. Něco jakoby vařené a tak trochu i pečené rybí hlavy a vnitřnosti jsem však raději s díky odmítla. Přeci jen bych se ráda dožila zítřejší předávky kol dětem do škol.

Na skok do Senegalu

V Gambii není nic problém a tak se vám velmi snadno může stát, že se dostanete ne území jiného státu, aniž byste si toho skoro vůbec všimli. Na co pas, stačí mít dobrou loď (nebo alespoň takovou kocábku do které teklo ze všech stran). A tak jsme se jednoho dne i my, zcela úplně náhodou ocitli v Senegalu. Vypravili jsme se totiž na výlet lodičkou po řece Allahein.

To, že je Gambie ráj ornitologů, je všeobecně známá věc. I my jsme se teda na nějaké ty ptáky zašli podívat. Při plavbě jsme udělali mezi zastávku na Pelikáním ostrově a natrefili na spoustu roztodivných opeřenců, kterým vévodili samozřejmě majestátní pelikáni. Vydali jsme se vstříc modravým dálkám a vyrazili do Senegalu, který je odtud coby kamenem dohodil. Řeka Allahein totiž tvoří pomyslnou hraniční linii mezi těmito dvěma státy. Cestou jsme už ve vodě potkali domorodé Senegalce, lépe řečeno Senegalky, které se živí lovením ústřic (což v podstatě znamená, že jsou šest hodin ponořeni do řeky a ze speciálních ústřičných plantáží vytahují škeble).  

Zničehonic jsme zastavili u velmi nevěrohodného mola a hrnuli se na břeh. Předpokládali jsme, že jde zase o nějakou zastávku občerstvovací zastávku pro turisty. Chyba lávky, právě jsme se totiž „oficiálně“ dostali na území Senegalu. Jak briskně hoši podotkli, tady se mají pašeráci jak prasata v žitě. A začali uvažovat jak tuto černou díru na trhu využít. Přes vyprahlé rýžové lány jsme se za okamžik už dostali do senegalské vesnice a plynule přešli na francouzštinu. 

Po malé procházce po vesnici jsme však pojali podezření, zda jsme se nepropašovali ještě náhodou o nějaký ten kilometřík dále, na Jamajku. Byl to tam jeden rozesmátý rastafarián vedle druhého. Nakonec nám i pohostinní domorodci vlastnoručně natrhali ze stromu čerstvé grepy. Oběd byl tak přesně podle mého gusta (po rýži a rybích kuličkách všemi vítaná změna).

Pavel všem ukázal zač je toho loket a jak se pozná pravý český skaut. Při nástupu na loď totiž objevil u vody velkého hada (pythona) ze kterého byli na větvi i naši průvodci. Ani na cestě zpět nebylo o zábavu nouze. Naše kocábka, která toho měla už dost za sebou, se plnila vcelku rychle vodou. Napomáhali tomu i vlny, které ty šťastnější z nás skrz naskrz zmáčeli. Nakonec jsme však přežili a úspěšně vstoupili na pevnou zem (škoda, že to nebylo i suchou nohou J).

 

Kartong (ano, to místo, kam pravidelně létá gambijský prezident) je známé svým posvátným krokodýlem. Dotrmáceli jsme se až k rybníčku, kde se měl bájný krokodýl nacházet. Krokodýl nikde, třeba jen dnes neměl svůj den. Nevadí, když nejde krokodýl k hoře, musí hora za ním. Za krokodýly vyrazíme zase zítra, tentokrát do národního parku Abuko, tak snad budeme mít větší štěstí