Posledních
pár dnů v Gambii jsme se rozhodli si náležitě užít. Společně s našimi
průvodci jsme se vypravili na poslední velkou výpravu na východ, a to do
Kolora, k řece Gambii. Podívat se na tento monstrózní živel zblízka. Stálo
to vážně za to.
Našim
posledním přáním před odjezdem bylo spatřit řeku Gambii. Už jsme mysleli, že to
při této výpravě nestihneme (prostě jsme byli, ač o tom můžou mnozí z vás
pochybovat i v buši very busy…J).
Pomalu jsme se smířili s tím, že budeme muset návštěvu řeky (v mém případě
hlavně cíl uvidět alespoň jednou toho krokodýla, když se nám to zatím
nepodařilo. A to jsme se tak snažili) odložit až na podzim. Co můžeš udělat
dnes, neodkládej na zítra. Předposlední den v Gambii tak patřil jejímu
největšímu toku.
Už
samotná cesta gambijskou přírodou a procházka vesničkou byla neuvěřitelná. Jen
pár kilometrů africké buše od našeho Gunjuru, a ráz krajiny se najednou změnil.
Když jsme se proplétali mezi vzrostlými keři kešu, eukalyptem a všemožnými i
nemožnými druhy palem. Míjeli chatrče a domorodce, kteří jakoby žili
v zemi o sto let pozpátku. Jen pár kilometrů a nám už dobře známá Gambie
nám ukázala zcela novou tvář (jedinečnou a velmi působivou tvář). Heslo peace
love and Gambia tak dostalo zcela nový rozměr.)
Jelikož
rádi vyhledáváme dobrodružství, nepoučili jsme se ze Senegalu a zase nasedli do
kocábky (nutno podotknout, že ještě pofidernější než té předchozí). Teklo do
ní, neměla motor a vypadala, že se potopí ještě dřív, než se s ní vůbec
pustíme na řeku. Hrdinně jsme nasedli, a vyrazili vstříc krokodýlům. Po pár
minutách nás však naše odvaha pomalu, ale jistě opouštěla. Ač jsme se snažili,
seč nám síly stačily. Vyrovnat, tuto pokud se tomu vůbec dá říkat loďku, se nám
moc nedařilo. Nevím, čím to je, ale stejně jako minule, jediný kdo byl mokrý až
na kost, jsem byla zase já. Velikonoční tradice jsme tak nevědomky dodržovali i
v Africe. Polévání vodou bylo splněno, tak zas mám na rok pokoj. Neuschnu.
Fascinoval nás klid našich společníků (totálních neplavců). My plavat umíme, i
přesto jsem však stále držela kontakt s břehem, kam by se případně dalo
doplavat. Doufali jsme, že si pověstní gambijští krokodýli dají na svačinku
místo nás, raději topící se černochy. Po půlhodině mi však došla trpělivost. A
zavelela jsme k návratu. Nervy mám přece jenom jedny.
Cestou
zpět k „civilizaci“ jsme narazili na pro nás dosud nepoznaný poklad. Kešu to
není totiž jen ořech, to je taky, a to především v Africe ovoce. Stonek,
ze kterého vyrůstá oříšek se nacucá
vodou (zatím jsme nezjistili, odkud ji ten ořech bere, jelikož je a
ještě nějakou dobu bude období sucha) a zčervená. Je až neuvěřitelné jak může
být obyčejný stonek chutný a ve vyprahlé Africe šťavnatý. No nic není času
nazbyt. Čekala nás totiž ještě tradiční poslední gambijská večeře.
Žádné komentáře:
Okomentovat