Tak
a je to tady. Poslední den. Posledních pár hodin na černém kontinentě. Ve
vzduchu visí prozatím nevyřčené slovo. Sbohem. Tak nějak se ani jednomu
z nás nechce tuto zdvořilostní frázi pronést. JAK? Jak se jen máme vrátit
zpět, zpět k našim rodinám, k práci, zpět k našim životům? Je to
snad ještě těžší než před třemi týdny, kdy jsme byli nuceni zapomenout na své evropanství a stát se Afričany.
Člověk
si ani nedokáže představit, že už nepůjde tou prašnou cestou do pekárny. Kde na
něj po cestě budou malí ušmudlaní a neustále zasoplení černoušci pokřikovat
„toobabs“. Že cesta na internet (jen přibližně asi 200 metrů) mu nebude trvat
tři čtvrtě hodiny, protože jej zastaví bezpočet lidí, kteří ho budou chtít
pozdravit a zeptat se jak se má. Nedovede si představit, že jej ráno nebude
svým kokrháním budit kohout… Říká se, že kdo jednou navštívil Afriku, musí se
tam vrátit. A je to pravda. Už teď přemýšlíme, jak se dostat zpět, a to jsme
ještě ani neodjeli.
Vnitřně
těžce rozpolcení jsme se museli rozloučit. Krosny byly nacvakány
k prasknutí (z původních 13 kilo, se kterými jsem přijížděla, se nějakým
mě neznámým způsobem stalo 22 při odletu). Skoro celá rodina (většina Boyových
dětí, všech 14 pohromadě snad ještě nikdo neviděl) přišla, a chtěla se
rozloučit. I my jsme tak museli pomalu, ale jistě říci to poslední slovo.
Čekala nás totiž ještě cesta dodávkobusem na letiště. Řekli jsme tedy ne
sbohem, ale nashledanou, protože my, a tím si buďte jistí, my se vrátíme. V doprovodu
celé rodiny jsme tak dorazili na „nádraží“ a téměř se slzami v očích
pozorovali, jak nám všichni naši blízcí mávají…
Aby
se člověk mohl přivítat, musí se i rozloučit. I když opustit naši africkou
rodinu bylo neuvěřitelně těžké. Cesta na letiště probíhala na gambijské poměry
vcelku klidně (až na pasovou kontrolu, při které nám trošku na závěr pobytu
zatrnulo. A to když policista nemohl najít razítko u víza. Jak by taky mohl,
když jej velmi ochotná celnice při našem příjezdu dala úplně jinam).
Čím
blíže jsme byli letišti, tím rychleji ten čas plynul. Poslední gambijský soft
drink s vysokohorskou přirážkou v letištním baru. Vyzvednout letenky.
Propašovat zavazadla, které váží víc než by měly a vzhůru do letadla. Poslední pohled z rolujícího letadla po
ranveji na Gambii a vše bylo pryč. I když jsme dle uznávaných mezinárodních
dohod oficiálně opustili území Gambie. Uvnitř tam stále jsme. Vezeme si ji
totiž sebou do chladných domovů. Jakmile jednou totiž zažijete Gambii, už nikdy
se na život nebude dívat stejně. A co říci na závěr? Snad jen Tak se tedy měj
Gambie. MY NEZAPOMENEME!!! A v září se
zase potkáme…
Žádné komentáře:
Okomentovat