Poslední
víkend v Gambii jsme pojali relaxačně. Rozhodli jsme se vypravit
s místním cyklistickým kroužkem na projížďku. Mírný informační šum a
gambien maybe time, způsobili, že na plánovaný sraz v osm u workshopu jsme
dorazili jen my dva (a to jsme předpokládali, že právě my budeme tím slabším
článkem, co sraz na osmou ranní nebude stíhat). Chyba lávky. Kde nic tu nic…
Vyrazili
jsme tak v mezičase s našimi mechaniky alespoň na projížďku do rybářské
vesnice. Nakonec místní borci dorazili plni elánu. Na svých silničních
závodničkách se už na cestě zahřívali. Při pohledu na jejich zběsilé tempo, u
nás zapůsobil pud sebezáchovy. Zbytky odvahy sebral jen Roman a jel se tedy
volným závodním tempem projet v pravé poledne alespoň do deset kilometrů
vzdáleného Kartongu a zpět.
Rybí
kuličky s rýží jsou vydatné a samozřejmě velmi chutné, ale čeho je moc,
toho je příliš a proto jsme se dokrmovali čerstvě upečenými bagetkami. Našli
jsme si malou zapadlou pekárničku (prý jediná mandinka pekárna, ostatních 28
Gunjurských pekáren jsou podle mistrů pekařů Fula…). O ještě teplé, právě
z pece vytažené chleby jsme tak neměli nouzi. Byli jsme tam pečení,
vaření.
Zamoučnění
chlapci pracovali non stop. Ať nás chytila mlsná v kteroukoliv denní či
noční hodinu, vždy jsme je našli s těstem v rukách. Sázeli jednu
bagetu za druhou… Měli vypracovaný velmi promyšlený efektivní systém práce. Po
nějaké chvíli jsme je dokonce donutili i spočítat kolikže to vlastně denně
upečou baget. Nakonec došli k uctihodnému číslu téměř pěti set kousků.
Přechod
ze zimního na letní čas je náročný i v našich končinách, ne tak
v Gambii. Ten letošní nás doslova dostal. Spoléhat se na kohouta se
v Gunjuru nedá (kokrhá v pravidelných intervalech od půl čtvrté ráno
až tak do jedenácti). Naše všemožné přístroje zobrazující čas, byly zmatené už
od našeho příjezdu (něco jsme posunuli, něco zas tak úplně ne). Do toho některé
se ještě automaticky samovolně přenastavily.
Takže
sečteno podtrženo nám tam lítaly asi tři hodiny. Nebyli jsme si totiž jisti,
zda se čas v Gambii mění nebo ne. Trvalo nám to skoro celý den (o program
jsme tak měli postaráno), nakonec jsme se však dopočítali. V Gambii čas
vlastně neexistuje, a tak se ani nemění. Gambien maybe time má prostě svá
pravidla, která běžný evropský smrtelník nejspíš nikdy nepochopí.
Nejen
čas nám v neděli zamotal hlavu. To čeho se Mek děsil celých deset dnů, se
stalo skutečností. Na malou chvíli se z nás stali bezdomovci. Ztratil se nám (úplně
náhodou a úplně sám od sebe) totiž klíček od našeho pokojíčku. Teda Roman ztratil
náš klíček. Jednou jsem mu ho svěřila a bylo to. Naštěstí nás zachránil Omar,
s pomocí velkého kladiva zámek šetrně odstranil. Nemuseli jsme tak spát na
zápraží, ale mohli jsme si i v neděli vychutnat naši slámovou postel.
Žádné komentáře:
Okomentovat